Když se péče propojí
Poslední rozloučení není jen rakev, urna nebo samotný obřad. Je to chvíle, ve které se potkává mnoho věcí – vzpomínky, emoce, praktická pomoc, péče o pozůstalé i potřeba důstojně uzavřít jeden lidský příběh.
A čím déle se věnuji ručně malovaným rakvím a urnám, tím více si uvědomuji, jak důležitá je právě spolupráce lidí a organizací, kterým záleží na tom, aby poslední rozloučení bylo lidské, osobní a citlivé.
Každý z nás může přinést jiný kousek útěchy
Malovaná rakev nebo urna může vyprávět příběh člověka. Připomenout jeho oblíbené místo, květinu, zvíře, hudbu, koníček nebo něco, co k němu neodmyslitelně patřilo.
Může přinést barvu tam, kde ji člověk možná nečeká. Může pomoci rodině říct beze slov: Takhle si ho pamatujeme. Tohle byl jeho život.
Ale sama o sobě samozřejmě není celým rozloučením.
Jsou tu lidé, kteří pomáhají rodinám v nejtěžších chvílích. Ti, kteří umějí naslouchat. Ti, kteří pomáhají připravit osobní obřad, provázejí pozůstalé nebo ukazují možnosti, o kterých mnoho lidí stále vůbec neví.
A právě proto má pro mě smysl se potkávat, poznávat a spolupracovat.
Když se potkají lidé se stejným pohledem
Velkou radost jsem proto měla například z návštěvy dvou dam z DIAMONDS – centra jemného rozloučení.
Taková setkání pro mě nejsou jen příležitostí ukázat, jak malované rakve a urny vznikají. Mnohem důležitější je možnost mluvit o tom, jak můžeme každý svým způsobem přispět k tomu, aby poslední rozloučení nebylo anonymní, odtažité a stejné pro všechny.
Protože každý člověk byl jiný.
A stejně jedinečné může být i jeho poslední rozloučení.
Mapa poslední péče
Stejnou myšlenku vnímám i v projektu Mapa poslední péče, jehož součástí jsem se stala.
Pro člověka, který se najednou ocitne v situaci spojené s koncem života nebo úmrtím někoho blízkého, může být velmi těžké vůbec zjistit, kam se obrátit a jaké možnosti existují.
Právě podobné projekty pomáhají propojovat služby, organizace a lidi, kteří se věnují péči na konci života, poslednímu rozloučení i podpoře pozůstalých.
A to považuji za nesmírně důležité.
Konference, setkávání a sdílení zkušeností
Také účast na konferencích a odborných setkáních mi potvrzuje, že se o tématu smrti a posledního rozloučení začíná mluvit otevřeněji.
Měla jsem možnost představit svou práci například v rámci konference Péče o pozůstalé ve spolupráci s nadačním fondem Vrba, kde jsem nemluvila pouze o samotném malování.
Mluvila jsem především o příbězích.
O tom, proč někdo chce na rakvi pomněnky, jiný hory, ptáky, hudbu nebo třeba obyčejnou zahradu. Pro člověka zvenčí je to motiv. Pro rodinu ale může představovat celý společný život.
A právě setkávání lidí z různých oblastí ukazuje, že každý můžeme nabídnout něco jiného – a přesto směřovat ke stejnému cíli.
Nemusíme dělat všechno sami
Možná právě to je pro mě na těchto spolupracích nejdůležitější.
Smysl vidím v tom, že o sobě víme.
Že dokážu rodině říct: Ano, existují i další možnosti. Existují lidé, kteří vám mohou pomoci.
A stejně tak může někdo jiný rodině říct, že pokud hledá osobní rakev nebo urnu vytvořenou skutečně podle života konkrétního člověka, existuje i moje práce.
Protože uprostřed všeho je člověk
Smrt je téma, kterému se mnoho z nás raději vyhýbá. Přesto jednou vstoupí do života každé rodiny.
A když přijde, zaslouží si člověk především lidskost.
Možnost rozhodnout se.
Možnost rozloučit se po svém.
A lidi, kteří spolu dokážou komunikovat a spolupracovat.
Jsem proto vděčná za každé setkání, projekt, konferenci i spolupráci, která pomáhá měnit pohled na poslední rozloučení.
Protože malovaná rakev nebo urna může být jedním malým dílem tohoto příběhu.
Ale skutečnou útěchu často vytváří až mnoho lidí, kteří se spojí kolem jednoho člověka a jeho rodiny.
